Největší záhady světa - Pátrání po chlupatých obrech.

Když je jeden druh živočicha vytlačen ze svého teritoria jiným, nezbývá mu obvykle než se uchýlit do divočejších a nehostinějších míst. To je zřejmě vysvětlení, proč ty tisíce zpráv z celého světa o obrovské, chlupaté pod-lidské bytosti přicházejí vždy z míst na okraji džungle a divočiny. Protože nejsou zcela lidmi, musely se tyto bytosti spokojit s tím, co jim lidé ponechali, a vypadá to, že to je přesně to, co udělaly.
Tyto bytosti dostaly již různá jména, ale všechna ta pojmenování znamenají v podstatě totéž-divoký muž.
V Himálaji se bohužel stala tato stvoření předmětem výsměchu bělochů protože se jim tam říká ,,odporný sněžný muž. '' Lidé si povšimli stop, které tato stvoření zanechala ve sněhu, když přecházela z jednoho odlehlého údolí do druhého. Tato stvoření ovšem nežijí ve sněžných polích a oni údajní vědci, často jen toužící po slávě, kteří je hledají ve sněhu, tím jen dokazují svou neznalost.
Protože jsou tyto bytosti velice plaché a většinou se zdržují v odlehlých oblastech, zřídkakdy má nějaký běloch možnost je zahlédnout. Domorodci z Malajského poloostrova je ovšem znají velmi dobře, stejně tak, jako domorodci z Mongolska a obyvatelé sibiřských lesů. Také pro indiány z amerického severozápadu nejsou žádným tajemstvím. Občas se je podaří zahlédnout i bělochům, někdy dokonce i zblízka. Existuje například zpráva sovětských vědců v čele s doktorem A.
C. Proninem z hydrologické expedice do Pamíru v Tádžické republice, která se uskutečnila v létě roku 1957. Dr. Pronin píše, že ho dva domorodí průvodci upozornili na bytost, která se vyhřívala na sluníčku na skalní římse nad údolíčkem, kde stáli. Za použití dalekohledu si doktor Pronin tvora asi pět minut prohlížel. Viditelnost byla vynikající. Ve své zprávě ji popisuje jako bytost lidské stavby těla, s neobvykle dlouhýma rukama a s tváří i tělem pokrytými šedo-hnědými chlupy. Odhadoval, že když se tvor postavil, dosahoval výšky přes dva metry. O dva dny později zahlédl doktor Pronin stejnou nebo podobnou bytost, kterou prý může popsat jen jako sub-lidskou. Domorodci mu řekli, že tyhle bytosti nejsou pro lidi nebezpečné a že se živí kořínky, bobulemi a hlodavci, které vyhrabávají zpod kamenů.
V červnu roku 1958 ohlásila agentura Reuter, že domorodci na jihu Sumatry ve vesnici Pabamulih chytili podivnou bytost, jakéhosi neznámého, člověka připomínajícího tvora. Popisovali ho jako samičku, asi šestnáct až sedmnáct let starou, od hlavy až k patě pokrytou chlupy. Obyvatelé Sumatry říkali těmto bytostem sindai. Holandská vláda kdysi nabídla odměnu tomu, kdo by jednu z nich získal živou. Když ovšem domorodci zjistili, že vládní úředníci na Sumatře nabídku neobnovili, odvezli bytost zpět do džungle a pustili ji na svobodu. Bytost se údajně nijak nebránila, když ji domorodci obklíčili. V zajetí však odmítala jíst. Uvedený jedinec byl prý asi metr a půl vysoký a vypadal velice lidsky. Tak ho aspoň popisovali domorodci, kteří ho chytili.
Plukovník V. S. Karapetjan přebýval v roce 1941 v polní nemocnici. Sovětské armády v Buinaksku v horách Dagestánu. Tam také sepsal zprávu o incidentu, který se zde udál v zimě roku 1941, když ho místní úřady pozvaly, aby se přišel podívat na ,,divokého muže, '' kterého lovci chytili v horách.
Tvor prý byl mužského pohlaví, bosý a nahý. Vypadal naprosto lidsky a byl na ramenou, na hrudi a na zádech pokryt hrubými tmavohnědými chlupy. Jehož tvář, dlaně a chodidla byla zcela holá. Řídké chlupy okolo úst byly tvrdé a podobaly se mužským vousům. Vlasy měl ten tvor dlouhé, velice tmavé, splývající k ramenům. Vypadal jako muž, byl vysoký asi metr osmdesát, s širokými rameny, s dlouhýma rukama a mohutnou hrudí. Domorodci, kteří se o něj starali, plukovníkovi řekli, že ho nemohli držet v domě, protože se tam hrozně potil a následně páchl tak příšerně, že se to nedalo vydržet.
Plukovníkova zpráva uvádí, že divoký muž před ním stál jako chlupatý obr-měl vypnutou hruď, hranatá ramena a obrovské ruce se silnými tlustými prsty, které mu visely až ke kolenům.
Když mu nabídli jídlo, zajatec vůbec nereagoval. Nepral se ani se nesnažil mluvit-jenom jednou nebo dvakrát slabě zafňukal. V plukovníkově zprávě se dále říká:
,,Jeho oči nic neříkaly. Byly veliké a tmavé a dívaly se na mě tupě, bez jakéhokoli výrazu. Byly to oči zvířete, nic víc. ''
Co se s tím stvořením stalo dále, nevíme. Plukovník Karapetjan byl o pár týdnů později převelen jinam a jeden z nejznámějších zajatců byl pro vědu ztracen.
Roku 1939, když mongolské a čínské oddíly vybojovávaly jednu ze svých pohraničních bitev, objevila skupina mongolských vojáků tři člověku podobná stvoření, škrábající se na kopec. Zastřelil je a prohlásili, že ty bytosti vypadaly jako divocí muži bez šatů, pokrytí asi deset centimetrů dlouhými chlupy. Tento popis se hodí i na bytost, se kterou se setkal jistý mongolský chemik v roce 1947. Seděl na kameni a obědval, když si povšiml, že ze skalní rozsedliny vylezla chlupatá, člověku podobná bytost a začala se hrabat v zemi-zcela zřejmě hledala něco k snědku. Onen chemik ji pozoroval asi patnáct minut ze vzdálenosti necelých tří set metrů a popsal ji velice podobně, jako plukovník Karapetjan popsal zmíněného divokého muže.
Domorodci z horských oblastí amerického severozápadu, od Kalifornie po Britskou Kolumbii, žili ve strachu z obrovského chlupatého člověka, který si vytrvale stavěl obydlí v hustých lesích těchto oblastí. Když indiáni o těchto monstrech, které nazývali sasquatch, vyprávěli bělochům, běloši na to většinou pohlíželi jako na další výmysly primitivů.
Ale jak šel čas a někteří z bělochů získávali v horách vlastní zkušenosti, indiánská vyprávění se stávala více uvěřitelná.
Když se 3. června 1884 objevila v deníku Daily Britsh Colonist podivuhodná reportáž z Yale v Britské Kolumbii, povzbudilo to hodně lidí, aby světu sdělili své zážitky se sasquatchi. V Daily British Colonist se psalo o tom, jak řidič lokomotivy uviděl tvora, který vypadal napůl jako člověk a napůl jako lidoop, jak leží v příkopu u trati asi třicet kilometrů severně od Yale. Vlak zastavil a jeho posádce se podařilo tvora chytit, když se pokoušel vyšplhat na příkrou stráň. Bránil se-kousal a škrábal-a a tak ho jeden z mužů praštil do hlavy kamenem. Potom tvora svázali a zamkli do nákladního vagónu. Když přijeli do cíle své cesty, seskupil se kolem obrovský dav lidí. Všichni chtěli podivného zajatce vidět.
V novinách se psalo, že Jacko-jak železničáři svého zajatce nazvali-pravděpodobně spadl ze skály a pádem se omámil. To by vysvětlovalo, proč ležel na otevřeném prostranství, když ho poprvé spatřili.
Během jednoho nebo dvou dní se zcela vzpamatovával a vypadalo to, že mu ono hrubé zacházení nijak vážněji neublížilo. Vyhlížel jako malý chlupatý človíček. Všude kromě tváře, dlaní a chodidel byl pokrytý chlupy. Chodil po dvou, měřil asi sto padesát centimetrů a vážil asi šedesát tři kilogramy.
Jacka bohužel nechali odejít s nějakými potulnými komedianty, a co se s ním stalo dát, to nevíme. Podle popisu to ale vypadá, že Jacko byl mladý sasquatch-a že když vyrostl, barva jeho srsti se asi změnila.

V létě roku 1941 žil pan George Chapman se ženou a s třemi malými dětmi ve srubu u městečka Ruby Creek na řece Frazer, což je asi třicet pět kilometrů jižně od místa, kde byl v roce 1884 nalezen Jacko. Chapman pracoval na železnici a při svých cestách nechával svého devítiletého chlapce a dvě menší děti v péči matky.
Jednoho dne přiběhl nejstarší chlapec do domu a vzrušeně vykládal matce, že v křoví za plotem, na druhé straně domu, je nějaké obrovské zvíře. Paní Chapmanová se tam šla podívat a usoudila, že je to medvěd-ale brzy se přesvědčila o svém omylu. Zvíře totiž vyběhlo z křoví na otevřené pole a ona uviděla obrovského chlupatého tvora, podobného člověku, který se pomalu vydal směrem k nim. Děti utekly k řece a ona je následovala. Nespouštěla přitom ze sadquatche oči. Byl pokryt hrubými chlupy, kráčel vzpřímeně a měl lidskou, nebo aspoň téměř lidskou tvář.
Matka a děti utekly k řece. Vetřelec se zatím zaměstnával důkladnou prohlídkou domu (jak zjistili, když se pan Chapman vrátil). Svou návštěvu pak zakončil tím, že otevřel soudek s naloženými rybami, které rozházel po dvorku.
Paní Chapmanová odhaduje, že ta bytost měřila kolem dvou set třiceti centimetrů-a obrovité stopy, které zanechala v blátě kolem domu, se podobaly stopám velikého bosého muže, jehož ukazováček je delší než palec. Hnědé chlupy, zachycené v zárubni dveří, potvrzovaly odhad paní Chapmanové, že bytost byla asi dvě stě třicet centimetrů vysoká.
Po této příhodě se Chapmanovi přestěhovali blíže k městu.
Rozsáhlé oblasti divočiny amerického severozápadu se staly dějištěm stovek setkání moderních lidí s těmito pololidmi, chlupatými obry, známými pod názvem sasquatch. V roce 1924 skupina dřevorubců (kteří jsou sami dost zarostlí) opustila svůj lesní tábor a odmítla se tam vrátit. Prý je obtěžovalo několik obrovských ,,opic, '' které na ně házely kameny a klacky a rozbily celý tábor.
V srpnu 1958 čekalo na silniční dělníky u Bluff Creku v Kalifornii překvapení, když kolem svého pracoviště jednoho rána našli obrovské lidské stopy, zřetelně otisknuté v prachu silnice. Totéž se opakovalo po několik dní. Potom se začaly dít zajímavější věci. Vlastník oněch čtyřicet centimetrů dlouhých bosých chodidel a jeden a půl metru dlouhého kroku sebral pětačtyřicetikilogramovou pneumatiku a spolu s kolem od buldozeru ji odnesl několik set metrů daleko. S železným sudem plným nafty, vážícím sto padesát kilogramů, vylezl do příkrého kopce a potom ho shodil do strže. Sud byl tak těžký a veliký, že bylo třeba několika mužů, aby ho vyprostili, ale Velká Noha, jak tohohle sasquatche pojmenovali, ho odnesl sám, bez pomoci a zřejmě bez větší námahy.
Ještě než obr přesunul působiště svých nočních výzkumů do nějaké vzdálenější oblasti, podařilo se dělníkům pořídit sádrové odlitky jeho stop. Opravdu vypadaly jako lidské, jenomže byly čtyřicet dva a půl centimetru dlouhé a dvacet centimetrů široké. Také tyhle stopy vykazovaly onu již zmíněnou anatomickou zvláštnost-ukazováček byl delší než palec.
Robert Hatfield je dřevorubec, který žil v únoru 1962 v Crescent City v Kalifornii. V době, kdy se udála následující příhoda, byl na návštěvě u přátel, manželů Jenkinsových, kteří žili šest kilometrů od městečka Fort Bragg taktéž v Kalifornii. Hatfield slyšel Jenkinsona psa, jak kňučí hrůzou, a šel se ven podívat, co se mu stalo.
Zjistil to rychle.
Vzadu na dvoře, asi dvě stě metrů od místa, kde Hatfield stál, koukalo přes plot obrovské chlupaté monstrum s téměř lidskou tváří. Vzhledem k tomu, že plot byl sto osmdesát centimetrů vysoký a jelikož hlava a hruď oné bytosti vykukovaly nad plotem, bylo ono stvoření nepochybně o hodně vyšší než dva metry.
Z počátku si Hatfield myslel, že hledí na obrovského medvěda-největšího, jakého kdy viděl. Utíkal do domu a přivolal Jenkinse, aby se šel taky podívat. Když oba muži za chvíli vyšli před dům, nic pozoruhodného neviděli. Hatfield zaběhl za roh domu, vrazil přímo do té chlupaté bytosti a upadl na zem. Začal křičet na Jenkinse, ať utíká do domu-,,je to napůl člověk a napůl zvíře! ''
Hatfield se vyškrábal na nohy a vyrazil ke dveřím-s chlupatcem v patách. Skočil dovnitř, ale chlupatec čmuchal kolem kolem a strkal do dveří takovou silou, že se je ani oběma mužům společně nepodařilo zavřít. Když tlak na chvíli povolil, Jenkins odběhl pro pušku. Než však zbraň nabil a vrátil se zpátky, stvoření bylo pryč. Zanechalo po sobě jenom obrovské stopy a otisk veliké špinavé dlaně na bílé zdi domu. Muži otisk ruky vyfotografovali: měřil napříč dvacet osm centimetrů. Ze stop udělali sádrové odlitky: jeden prst na noze chyběl.
Hatfield sdělil novinářům, že nikdy nezapomene na tu tvář, která na něj shlížela, když upadl na zem. Téměř černý obličej s tuhými štětinami kolem úst a na tvářích a s velikýma černýma očima: obličej téměř, ale ne úplně lidský.
Příběh sasquatchů není ani zdaleka uzavřen. Jednou je někdo přivede, aby je mohli prozkoumat odborníci. Důkazů, že v divočině amerického severozápadu žijí jakési humanoidní bytosti, je nespočet. Pro tyhle bytosti, pokud existují, je to vlastně docela logické místo, protože na americkém hornatém západě a severozápadě jsou tisíce čtverečních kilometrů, které stále ještě nebyly zmapovány a kam zřídkakdy-jestli vůbec-vkročila noha bělocha.
Není pochyb o tom, že Velká Noha tam kdesi se svou rodinou žije. Otázkou zůstává, jak je dostat živé ven.

• Autor: Frank Edwards
• Název knihy: Frank Edwards Záhadný svět – Největší záhady světa.
• Rok vydání: 1994
• Číslo vydání: první
• Nakladatelství: Dialog
• Počet stran: 200
• Redakce: Oldřich Škrbel a Roman Karpaš.

zpět na hlavní přehled záhad světa

kartářka Sandra