Největší záhady světa - Trpaslíci z Marsu?

Výraz ,,zelený mužíček '' se často posměšně užívá k popisu možných bytostí z jiné planety, a to je důvod, proč se na informace o malých humanoidních tvorech, viděných v blízkosti domnělých vesmírných raket, nahlíží s velikou opatrností. Přesto mnoho důvěryhodných svědků ohlásilo, že takové bytosti spatřilo-a tyto zprávy přišly ze vzdálených částí celého světa. Jednotlivé popisy se navíc tak pozoruhodně shodují v detailech, že šance, že by byly falešné, je téměř nulová.
Doktor Herman Oberth, významný německý vědec zabývající se raketami, který zkoumal takzvané ,,létající talíře '' pro západoněmeckou vládu, je jedním z těch, kdo jsou přesvědčeni, že neidentifikovatelné létající objekty (UFO) jsou sestrojeny a řízeny inteligentními bytostmi.
Vzhledem k tomu, že většin UFO jsou objekty oválného tvaru o průměru přibližně sedm a půl metru a s jeden a půl až dva metry vysokou kupolí uprostřed, je důvod se domnívat, že jsou-li tyto objekty ovládané zevnitř, musí jejich osazenstvo být relativně malého vzrůstu.
Svědectví dokládají, že tomu tak skutečně je. Gustavo Gonzales a jeho pomocník José Ponce vyrazili 28. listopadu 1954 v nákladním voze z Caracasu směrem na Petare, vzdálené asi dvacet minut jízdy.
Čas: dvě hodiny ráno.
Podle místopřísežného prohlášení, které později na policii sepsali, byli oba muži asi ve třetině cesty do Petare, když projeli ostrou zatáčkou a zjistili, že silnice je zablokovaná zářivým polokulovitým objektem, který se vznášel asi metr a půl nad silnicí.
Gonzales a Ponce vystoupili z auta, aby sena neobvyklý stroj lépe podívali. Gonzales udělal tu chybu, že když se k němu ,,mužíček '' rozběhl, pokusil se ho chytit. Později vypověděl, že ho chtěl předvést na policii pro blokování cesty-a dodal, že byl překvapen, jak lehké to stvoření bylo-odhadoval, že nevážilo víc než osmnáct kilo. Popisovaný mužíček na sobě prý neměl tmavou kůži a byl porostlý krátkými tuhými chlupy.
To, co následovalo, Gonzales rozhodně neočekával. Byl odmrštěn asi pět metrů daleko. Ponce vyrazil k policejní stanici vzdálené jenom asi dva bloky domů. Jak utíkal, viděl dvě další člověku podobná stvoření, utíkající ke svítícímu stroji. Ti dva nesli něco, co vypadalo jako jakési rostliny, vytržené ze země i s kořeny.
Gonzales krvácel a byl napůl omámený pádem, ale když se k němu jednoho z těch stvoření přiblížilo, vytáhl nůž a bodnul ho do ramene. Nůž se odrazil bez jakéhokoli efektu. V tu chvíli Gonzalese cosi uhodilo, ale podařilo se mu dostat pryč a utéct na policejní stanici. Když muži vyprávěli, co se jim přihodilo, byli podezíráni z opilosti, nicméně lékařské testy prokázaly, že jsou nejen naprosto střízliví, ale také, že oba utrpěli šok. Dostali sedativa, a než začali sepisovat místopřísežné prohlášení, pořádně si oba odpočinuli. Dosvědčení jejich podivného příběhu přišlo z té nejméně očekávané strany. Dva dny po této příhodě přiznal jeden z doktorů, kteří Gonzalese a Ponce prohlíželi, že on sám byl očitým svědkem celého toho podivného setkání, když se vracel od pacienta. Zůstal jen tak dlouho, aby se ujistil, co se vlastně děje. Potom se potichu vytratil, aby k sobě nepřitáhl nežádoucí pozornost. Vzhledem k neobvyklosti a důležitosti celé příhody se později rozhodl podat svědectví, ovšem za předpokladu, že úřady v Caracasu zachovají jeho anonymitu.
Nebyl to jediný případ podobného druhu, který se vyskytl ve Venezuele: naopak, Jižní Amerika se stala místem nesčetným návštěv neidentifikovaných létajících předmětů. Dne 7. května 1955 přinesl caracaský deník El Universal reportáž o prapodivném příběhu jednoho předního inženýra, který vyprávěl o nálezu stroje oválného tvaru, jenž ležel na poli vedle dálnice v odlehlé oblasti Bahia Blanca v Argentině. Na vrcholu kupole podivného stroje blikalo zářivé světlo. Na boku byla otevřená malá dvířka a inženýr se vmáčkl dovnitř.
Později prohlásil, že tam našel tři malé lidičky pod jakýmsi kulatým poklopem. Byli oblečeni v přiléhavých hnědých kombinézách. Jeden sedel u ovládací desky, druzí dva leželi na malých pohovkách. Všichni byli mrtvý. Odhadoval, že měřili nejvýš sto dvacet centimetrů, měli tmavohnědou kůži a zažloutlé oči. Inženýr chtěl všechno ukázat příteli, ale když došli zpátky na ono místo, stroj byl pryč. Ještě ho-nebo něco podobného-vyfotografovali ve vzduchu nad hlavami. Jediný hmatatelný důkaz, který se jim podařilo ukořistit, byla hromádka šedé a na dotek horké hmoty. Odevzdali podivnou hmotu úřadům a nikdy už se nedozvěděli, co to bylo a co se s ní stalo.
Ze Švédska přinesly noviny zprávu o setkání, které zažili dva mladí muži 20. prosince 1958 krátce před třetí hodinou ranní. Cestou z diskotéky uviděli na pasece vedle dálnice obrovský zářivý objekt a zastavili, aby zjistili, co to je. Pětadvacetiletý řidič a třicetiletý student se dostali dost blízko, aby rozeznali jakýsi oválný stroj, stojící na třech krátkých kovových nohách asi metr nad zemí. Potom, jak vypověděli, je uchopily čtyři šedé, nebo aspoň šedě oblečené bytosti, vysoké zhruba metr dvacet. Studentovi se podařilo vytrhnout a utéct do auta, kde začal zoufale troubit v naději, že přivolá pomoc. Řidič se pral, seč mu síly stačily, ale proti čtyřem malým protivníkům neměl šanci. Nicméně se mu podařilo obtočit se kolem dopravní značky, odkud se jim ho nepodařilo odtrhnout. Po zápase, který podle obou mladíků trval asi čtyři až sedm minut, útočníci náhle opustili scénu. Zářící stroj zmizel do noci a oba muži mohli dokončit svoji cestu do Halsingborgu.
Řidič Hans Gustavsson později řekl: ,,Na tomhle příšerném zážitku je jedna věc, na kterou nemůžu zapomenout-ta stvoření strašlivě smrděla. A ten pach mě neustále pronásleduje! ''
Z vesnice Quaroubles z Francie přišla zpráva o čtyřiatřicetiletém Mariusi Dewildeovi, zaměstnanci železárny Blanc Missero. Bylo 10. září 1954 a hodiny zrovna odbily půl jedenácté večer, když Dewilde uslyšel svého psa, jak zuřivě štěká před domem, stojícím nedaleko železniční trati. Dewilde vzal baterku a vyklouzl zadními dveřmi ven. Usoudil, že by tam někde mohli být zloději.
Ve tmě nejasně rozeznal jakýsi obrovský objekt na železniční trati nebo těsně vedle ní a zároveň z tohoto směru uslyšel pohyb. Pes se připlížil k pánovi a ten v tu chvíli zaslechl kroky. Později vypověděl, že vzhledem k tomu, že žije téměř na hranici s Belgií, předpokládal, že by to mohli být pašeráci. Chvíli poté zažil Dewilde největší šok svého života. Rozsvítil totiž baterku a v jejím světle uviděl dvě maličká stvoření, jakoby malé lidičky v lesklých kombinézách, s velikými skleněnými nebo snad umělohmotnými helmami na hlavách. Když se vrhl k zahradní brance, kterou chtěl zavřít, aby stvoření neutekla, zjistil náhle, že na něj svítí silný paprsek bílého světla vycházejícího z objektu na kolejích. Byl zcela oslepen silnou září a nemohl se pohnout. Když světlo o pár vteřin později zhaslo, obě malá stvoření byla pryč-stejně jako objekt z kolejí.
Následně úřední vyšetřování prokázalo, že na dřevěných pražcích spočívalo cosi velice těžkého. Stopy byly pravidelně rozmístěny a byly čerstvé-na trati, kde se nepracovalo již celé měsíce. Některé pražce byly tak spálené, že se při doteku rozpadaly-to však byly veškeré hmatatelné důkazy, které tam zanechal ten podivný objekt a jeho malá posádka.
Jistý Herr Lincke, bývalý starosta německého Hassenbachu, oznámil úřadům, že spolu se svou dospívající dcerou pozoroval lesklý oválný stroj, který přistál na pasece u lesa, kde zastavili k odpočinku na svém cyklistickém výletě. Místopřísežné prohlášení bývalého starosty a jeho dcery zahrnovalo popis ,,lidiček, '' který byl nápadně podobný popisům z ostatních částí světa: devadesát až sto centimetrů vysocí, oblečeni v lesklých kombinézách s helmami a v tomto případě s modrými světélky připevněnými vpředu na oděvech. Bývalý starosta a jeho dcera je pozorovali několik minut za denního světla. Potom se bytosti vyšplhaly zpátky do stroje, který se vznesl a zmizel z dohledu.
Jednu z nejzajímavějších a nejpodrobnějších zpráv tohoto druhu přinesl časopis společnosti rudných dolů Steep Rocku v Ontariu. Původně se zpráva objevila v této publikaci v září a říjnu roku 1950. Odtud byla následně přetištěna v mnoha kanadských novinách.
Popisovala zážitek důlního inženýra a jeho ženy, který se jim přihodil 2. června 1950 krátce před soumrakem.
Manželé si zajeli k jezeru Steep Rock, do uzavřené a odlehlé zátoky Sawbill. Auto zaparkovali mezi stromy, kde na ně nebylo vidět. Vařili si na ohníčku čaj, když se náhle vzduch začal chvět, jako by někde blízko něco vybuchlo. Aby zjistil, co se děje, vylezl inženýr na skálu nad zátokou. Rozsedlinou na vrcholu skály uviděl jakýsi lesklý stroj, spočívající na vodní hladině ve vzdálenosti asi pěti set metrů. Jeho žena se vyšplhala za ním a společně asi deset minut objekt pozorovali. Ve svém prohlášení se shodli na tom, že se v úzké kupoli na vrcholu stroje otevřely poklopy a v nich se objevilo několik (osm nebo devět) malých, lidem podobných bytostí. Manželé odhadli, že stroj měřil v průměru dvanáct až patnáct metrů, vespod byl rovný a na vrcholu měl asi čtyři a půl metru vysokou kupoli, kolem níž byla asi tři metry široká římsa. Bytosti vypadaly jako malí mužíčkové, maximálně metr dvacet vysocí, a všichni až na jednoho měli na hlavách zářivě modré čepičky. Výjimku tvořil jeden z nich, který měl čepičku, nebo snad helmu červenou a kterého viděli jen od pasu nahoru, jak vykukuje z poklopu na vrcholu kupole.
Bytosti se pohybovaly trhavě-téměř mechanicky-konstatovali manželé ve své výpovědi. Několik z nich ponořilo do vody jakési zářivě zelené roury nebo snad hadice, a po několika minutách všechny ty bytosti zalezly dovnitř, poklopy se uzavřely a stroj se vznesl do vzduchu. Jak se rychlost stroje zvyšovala, měnil barvu z růžovomodré do zářivě bílé. Během přibližně dvaceti vteřin zmizel stroj z dohledu.
Zprávy o podobných strojích a jejich maličkých pasažérech zasílají očití svědkové z Afriky, z Evropy, ze Severní i z Jižní Ameriky. A další zprávy stále přicházejí.

V Tasmanii, v místním hobartském deníku Mercury z 5. února 1963, se objevila zpráva, jejíž nadpis hlásí: ,,Muži v helmách spatřeni vedle objektu. ''
V článku se píše: ,,Žena s Adelaide, na předměstí Norwordu, spatřila včera zářící objekt oválného tvaru, který přistál u Salisbury. ''
Paní E. D. Silvestrová, učitelka ze střední školy, vypověděla, že spolu se svými třemi dětmi pozorovala zářivý oválný objekt po dobu asi deseti minut před tím, než vzlétl. Svědkové se shodli, že viděli velmi malé lidi nebo humanoidní bytosti, které se pohybovaly okolo objektu. Svědkům připadalo, že bytosti na sobě měly jakési helmy a na zádech nádrže nebo dýchací přístroje.
,,Paní Silvestrová říká, že to byly děti, kdo první uviděl přistávající objekt, když jeli autem po silnici ze Salisbury do Elizabeth. Zastavili a ze vzdálenosti asi dvou set metrů pozorovali objekt a jeho malou posádku. ''
Malé humanoidní bytosti viděné okolo neidentifikovaných létajících objektů ve všech částech světa...podivné přístroje, které lehce unikly našim tryskovým letadlům a navštívily kdejaké důležité vojenské a informační centrum na Zemi....mlčení oficiálních míst celého světa, která nejsou schopna vysvětlit pravou podstatu a rozsah problému.
To všechno vyúsťuje ve zhoubně drahý projekt, který nazýváme ,,vesmírný program ''-horečnatý pokus zjistit, odkud tihle podivní návštěvníci přicházejí-a co chtějí.

• Autor: Frank Edwards
• Název knihy: Frank Edwards Záhadný svět – Největší záhady světa.
• Rok vydání: 1994
• Číslo vydání: první
• Nakladatelství: Dialog
• Počet stran: 200
• Redakce: Oldřich Škrbel a Roman Karpaš.

zpět na hlavní přehled záhad světa

kartářka Sandra