Největší záhady světa - Neobvyklé průtrže mračen.

Dne 28. května 1881 byla v anglickém Worchesteru jarní bouřka. Liják začal poměrně náhle a mnoho lidí se utíkalo schovat. Ti, kteří do úkrytu nedoběhli včas, zažili velice podivnou věc-kromě toho, že byli mokří, byli také poseti mušlemi, raky poustevníčky, břeženkami a neznámým druhem krabů.
Déšť trval necelou půlhodinu, a když ustal, lidé opět vyšli do ulic-a šlapali po koberci z mořských živočichů. Byly jich tam miliony. Padali ze stromů a sklouzávali ze střech. Centrem celého toho podivného jevu se zdála být Zahradní ulice. Svědci tvrdili, že tudy nebylo možné projít, aniž by člověk uklouzl. Vzhledem k tomu, že mnoho z těchto živočichů je výborných k jídlu, vyhrnuly se do ulic šetrné hospodyňky a nadšeně je sbíraly. Úřady, které celou záležitost vyšetřovaly, oznámily, že záplava mořských živočichů postihla oblast o rozloze asi jeden a půl kilometru čtverečního-a množství spadlých mušlí a krabů bylo odhadováno na ,,nejméně na několik tun!
V tomto případě, stejně jako ve všech ostatních, byli ihned po ruce experti se svými vysvětleními. Prvním z nich byl neznámý ,,badatel '', který ujišťoval zmatenou veřejnost, že je to jen jeden z případů, kdy vodní smršť nasála mořské živočichy z přílivových vod vzdálených sedmdesát kilometrů a vychrstla je o něco později na ulice Worchesteru.
Přírodovědný časopis Land and Water toto vysvětlení přijal a dostal se tak do velice prekérní situace. Jak totiž vydavatel opatrně poznamenal, byla to velice zvláštní smršť, protože z těch stovek druhů živočichů žijících v přílivových mělčinách pečlivě vybrala jen čtyři. Navíc ona vzdělaná smršť vybrala k přerozdělení několik tun mušlí, břeženek a krabů, ale zavrhla písek, štěrk, škeble a mořské řasy, kterých tam nepochybně byla také spousta.
|Když začalo tohle vysvětlení uvadat pod náporem logických námitek, přišel odvážně na pomoc místní Worchester Daily Times. ,,Odpověď je zcela prostá, '' psalo se tam. ,,Byl to nejen neškodný žert pouličního prodavače ryb! ''
Nakolik to bylo myšleno vážně, to už se asi nedozvíme. Taky už se asi nedozvíme, kdo byl onen zámožný a rozmařilý pouliční prodavač ryb, který údajně během onoho třicetiminutového lijáku v květnu 1881 zasypal ulice Worchesteru mořskými živočichy, jež by jinak mohl prodat nejméně za půl milionu dolarů (jenom mušle samotné se prodávaly po čtyřech dolarech za věrtel!).

Živočichové, kteří napršeli na Worchester, byli alespoň jedlí, což se nedá říct o těch spoustách deseticentimetrových úhořů, které pršely na italskou Piacenzu v červnu roku 1957. Ti byli bohužel jenom na obtíž.

Do stejné kategorie se řadí i kovové fólie, které pršely v oblasti okolo údolí Penn ve Filadelfii na podzim roku 1957. Byl krásný den, ideální čas pro golf-až do chvíle, kdy z nebe začaly pršet fólie. Část byla na jemno rozstříhaná, ale některé kusy dosahovaly velikosti mužské dlaně. Vojenské letectvo popřelo, že by jakékoli z jeho letadel ten den provádělo v inkriminované oblasti experimenty, při nichž by se používaly kovové fólie. Jenže ta věc tam byla a padala k zemi v takovém množství, že jí byli rozladění hráči na golfovém hřišti doslova zavaleni.

Studie záznamů ukazují, že případy, kdy z nebe prší žáby, jsou daleko obvyklejší, než bychom si mysleli. Tak např. 7. září 1954 ,,pršelo '' v Leicesteru ve státě Massachusetts několik druhů žab a ropuch. Asi kilometr podél Paxton Avenue byly ulice a trávníky jako živé. Někteří rodiče vzbudili své děti (bylo krátce po půlnoci) a ty mohly nasbírat plné kýble malinkých ropuch holýma rukama. ,,Vysvětlení '' znělo, že nějaký rybník přetekl a zaplavil ulice žábami. Který rybník to byl, nebylo řečeno-a to bylo štěstí, protože následný průzkum ukázal, že žáby jsou také v okapech a na střechách-trapný detail, který byl poněkud v rozporu s teorií přetékajícího rybníka.

V říjnu roku 1912 projížděl William Bathlot se svým poštovním dostavníkem krajem Beaver v Oklahomě. Na polní cestě uprostřed prérie ho chytla bouřka, kterou provázely husté černé mraky a klikaté výboje blesků. Pan Bathlot si zapnul pršiplášť u krku a pokračoval v cestě, neboť on i jeho kůň už zažili stovky bouří.
Jenže tahle bouře byla jiná než kterákoli předtím. Chvíli poté, co spadly první kapky, uslyšel Bathlot za sebou ve voze jakési chrastění. Napřed si myslel, že to jsou kroupy, ale pak si všiml, že se od hřbetu jeho koně odrážejí spousty malých věciček, které vůbec jako kroupy nevypadají. Zastavil koně a chvíli ty věcičky pozoroval-byly to stovky maličkých ropušek, asi tak velikosti nehtu na palci. Všiml si, že dopadají na záda, po pádu se odrazí a dopadnou na nohy evidentně nezraněné. Když bouřka skončila, našel Bathlot stovky těch malých stvoření ve voze mezi poštovními zásilkami. Také země kolem, kam až oko dohlédlo, jimi byla zcela pokrytá. Ještě když pršelo, natáhl Bathlot ruku a chytil do ní čtyři žabičky-žádná z nich se s tím velkým pádem evidentně nezranila.

Mořské ryby jako podle jízdního řádu-hlásí zpráva z Yoro v Hondurasu. V novinách se píše, že se zdejší domorodci naučili předvídat, kdy budou z nebe padat mořské ryby. Tahle událost se tu opakuje každým rokem na začátku období dešťů. Když se nad Cerro el Mal Nombre severovýchodně od města začnou hromadit veliké černé mraky, seberou domorodci džbery, kbelíky a koše a vydají se na travnaté pláně za městem. Yoro je od moře vzdáleno přes sedmdesát kilometrů a je od něj odděleno vysokým pohořím, a tak tu jsou čerstvé ryby vzácností. První velký bouře v období dešťů však pravidelně uspokojí chutě domorodců. V té době tu naprší tisíce asi deseticentimetrových rybiček, podobných sardinkám. Honduraské úřady se tomuto jevu snažily přijít na kloub, ale jediné, co zjistily, je, že se tu tahle událost děje každý rok už od nepaměti.

Byl příjemný zářijový večer roku 1960 a paní Viktorie Mietensová z Holandské ulice číslo 915 v michiganském Saginaw vykročila z předsíně své chalupy do patia. Něco jí měkce dopadlo na halvu. Paní Mietensová po tom natáhla ruku a překvapivě vykřikla, protože sáhla na cosi vlhkého a slizkého. Okamžitě to upustila-a na zemi před ní ležel živý dvaceticentimetrový okoun. Nebyly na něm vidět žádné známky, které by nasvědčovaly tomu, že ho sem přinesl nějaký dravec. Okoun byl nezraněný a objevil se nevysvětlitelným způsobem.

The Stanley News and Press, místní noviny ze Stanley v Severní Karolíně, přinesly zprávu o zvláštním jevu, jehož svědky se v létě roku 1961 stali manželé Mooseovi z Norwood Road poblíž města.
Byla to docela obyčejná přeháňka a bylo jí už zatraceně potřeba. Jenže když déšť ustal, vyšel pan Moose před dům a zjistil, že chodník je přímo posetý maličkými ropuškami ve velikosti desetníku. Pan Moose a další, kteří to viděli, odhadují, že tisíce těchhle maličkých stvoření bylo roztroušeno po dvoře a po přilehlém poli na ploše asi jednoho akru. Následujícího dne tam žabičky stále ještě byly a bylo jich tolik, že bylo zhola nemožné tudy projít, aniž by jich člověk spousty zašlápl.
Obvyklí místní ,,experti '' přišli s obvyklými ,,vysvětleními '' -ropuchy prý vylezly z blízkého rybníka. Vzhledem k tomu, že ropuchy nežijí ve vodě jako ostatní žáby, můžeme toto vysvětlení rovnou zavrhnout jako nesmyslné.

To nás přivádí k případu žab padajících z nebe nebo snad mám napsat ,,ropuch z bouře? ''
Místem této záhadné záplavy bylo Ontario na Floridě 26. září 1953 odpoledne asi kolem půl čtvrté. Zuřila bouře-v této době a v tomto místě nic neobvyklého. Jenže tahle bouře byla neobvyklá, z nebe totiž nepršela jenom jenom voda, ale také ropuchy. Tři malé dcery J. S. Rusella si hrály na zahradě, a když začalo pršet, rozběhli se domů. Než se tam však stačily dostat, byly celé pokryté maličkými ropuchami. Že ty žáby padaly z nebe, bylo zcela evidentní-holčičky i jejich rodiče viděli, jak zvířátka dopadají na kapotu auta, které bylo zaparkované vedle domu. Když bouřka skončila, nasbírala děvčátka stovky maličkých žabiček, byly tak droboučké, že by se klidně vešly na desetník.
Pan Russel zavolal do redakce místního deníku, aby jim tu událost oznámil, ale s posměchem ho odmítli. Ropuchy prý prostě vylezly ze země. Kdyby to byla pravda, bylo by to přinejmenším stejně zajímavé, jako kdyby žáby ,,napršely '' z nebe, protože ropušky ,,vylézaly ze země '' takovou rychlostí, že vystřelovaly desítky centimetrů do výšky, dopadaly na kapotu automobilu a sklouzávaly po předním skle, zatímco pan Russel seděl uvnitř a s úžasem to všechno sledoval.
Tutéž noc přišla ještě jedna bouře a ,,rychložáby '' se opět snášely k zemi po tisících. Ropuchy z téhle druhé úrody byly ještě ,,rychlejší '' , protože vystřelovaly tak vysoko, že dopadaly mimo jiné i na střechu stavení.
Jak to ty maličkaté ropuchy dělaly, že vylézaly ze země tak rychle, až je to vystřelovalo na střechu domu, nebo i jenom na kapotu auta, to vysvětlovači bohužel nevysvětli. Nevysvětlili ani, jak k tomu došlo, že padaly z nebe-když nevylezly ze země. Jsou určité věci, které mohou být nejlépe ,,vysvětleny '' mlhavými termíny. Žabí bouře do této kategorie zřejmě spadá.

• Autor: Frank Edwards
• Název knihy: Frank Edwards Záhadný svět – Největší záhady světa.
• Rok vydání: 1994
• Číslo vydání: první
• Nakladatelství: Dialog
• Počet stran: 200
• Redakce: Oldřich Škrbel a Roman Karpaš.

zpět na hlavní přehled záhad světa

kartářka Sandra