Největší záhady světa - Co se stalo Měsíci?

To je otázka, kterou si astronomové kladou již staletí-a z dobrého důvodu. Zkoumáme-li povrch Měsíce hvězdářským dalekohledem, nabízí se nám pohled na cosi, co vyhlíží jako bitevní pole poseté krátery, které vypadají jako obrovské jámy vzniklé při výbuchu granátu. Všichni se shodují na tom, že tam ty krátery jsou-ale podstatně se liší teorii o jejich vzniku. Některé z kráterů jsou prý vulkanického původu-tento názor posílilo pozorování sovětských astronomů v Pulkovu, kteří se roku 1959 stali svědky erupce v kráteru Alphonsus. Jiné stopy na měsíčním povrchu jsou tak rozsáhlé (a tak mělké), že zřejmě reprezentují místa dopadu asteroidů nebo obrovských meteoritů-což mohou být dva rozdílné způsoby, jak říci totéž. Dokonce i obyčejným dalekohledem se můžeme přesvědčit, že na té straně Měsíce, kterou můžeme spatřit, jsou doslova tisíce těchto ,,meteoritových kráterů. ''
Která z těchto domněnek pravdivě vysvětluje povahu měsíčních kráterů: sopky-nebo meteority? Obhájci vulkanické teorie neustále zdůrazňují největší slabost teorie neustále zdůrazňují největší slabost teorie meteoritové, když se ptají: ,,Jestliže byl Měsíc bombarodován takovou spoustou meteoritů, jak je možné, že nedaleká Země tomuto osudu unikla? ''
Frank Halstead, který již pětadvacet let pracuje jako ředitel observatoře v Duluthu, patřící Miinnesotské univerzitě, je přesvědčen, že na tuto prastarou hádanku zná odpověď. Říká:
,,Země i Měsíc prošly ve stejnou dobu stejným katastrofickým bombardováním. Důkazy jsou všude kolem nás. Jen jsme je dosud nebyli schopni rozeznat. ''
Halstead přiznává, že k tomuto překvapivému závěru dospěl až poté, co se prodral všemi pastmi a osidly, které svádějí z cesty tolik jeho kolegů.
,,Jako tolik mých součastníků, '' říká, ,,i já jsem byl zmaten tou nepopiratelnou rozdílností ve fyzickém vzhledu Země a jejího relativně blízkého souseda. Ano, vypadalo to, že je nemožné, aby byl Měsíc postižen tak katastrofickým bombardováním, zatímco by Země unikla stejnému údělu ze stejného zdroje. To byl ten kámen úrazu, na kterém dlouhá léta ztroskotávali zastánci teorie meteoritických kráterů-i já jsem k nim patřil. Prostě jsme nebyli schopni odpovědět na tak samozřejmou otázku. ''
Během pětadvaceti let, které strávil na observatoři Darling v Duluthu, měl Halstead spoustu času o této lunární záhadě přemítat. Dospěl k závěru, že většina měsíčních kráterů jsou stopy po nárazu gigantických těles z kosmu, která se roztříštila o měsíční povrch a rozprskla po okolí.
Pro tento předpoklad existují rozsáhlé vědecké důkazy.
V roce 1801 objevil astronom Piazzi první asteroid, který nazval Ceres. Byl to obrovský kus hmoty, asi tak velikosti Anglie, obíhající kolem Slunce v pásu, kde podle výpočtů astronomů měla být planeta-ale není.
Následný podrobný výzkum ukázal, že tento pás je přímo nacpaný tisíci těchto velikých kusů, fragmentů, kterým dnes říkáme asteroidy. Aby vysvětlili jejich přítomnost, zformulovali astrologové teorii o planetě, která byla kdysi dávno nějakou neznámou silou roztrhána na kusy. Taková nebeská zkáza by měla za následek dva předvídatelné a pochopitelné důsledky: Na oběžné dráze planety by zanechala spršku pozůstatků roztříštěné planety ( současný asteroidový pás) a další část velkých i menších zlomků planety byla vymrštěna směrem ke Slunci. Některé z těchto zlomků by se na své cestě ke Slunci nutně srazily se Zemí a s Měsícem, což by na povrchu obou planet zanechalo obrovské jizvy.
Pás asteroidů existuje. Jizvy na Měsíci také. Ale na Zemi takové jizvy nenajdeme-nebo ano?
Když dospěl až sem, byl Halstead zmaten. Země je větší než Měsíc a tedy i její gravitační síla je větší, což znamená, že by Země měla být ,,bombardována '' dokonce více než Měsíc. Ale důkazy o tom, které jsou na Měsíci tak zřejmé, na Zemi nenajdeme.
Některé menší částice by možná shořely při průletu relativně hustou zemskou atmosférou, ale větší kusy, veliké jako hory, by musely proletět skrz a narazit do povrchu planety, stejně jako se to zřejmě stalo na Měsíci. Ale na Zemi se stopy po podobných srážkách nenašly.
,,Po létech rozjímání o tomto problému a poté, co jsem vždycky skončil u stejné překážky, mi náhle došlo, že odpověď na tuto otázku ležela celou tu dobu přímo před námi. Důkazy jsme měli pod nosem už po staletí, '' říká Halstead. ,,Možná bych měl spíš říct, že jsme je měli pod nohama-byli jsme tak zaneprázdněni zíráním na stopy na Měsíci, že jsme zcela ignorovali stopy po podobných událostech tady na Zemi. Materiální důkazy ukazují, že Země obdržela svůj díl onoho vesmírného bombardování-obrovský shluk fragmentů neobvyklé velikosti, které jsme zachytili na jejich cestě ke Slunci. ''
Pojďme se na ty důkazy podívat. Asteroidy se pohybují v pásu, kde by podle zákonů nebeské fyziky měla existovat planeta. Zkoumání asteroidů ukázalo, že jsou to pouhé fragmenty brutálně vytržené z nějakého většího tělesa: jejich tvary jsou hrubé a nepravidelné a některé z větších asteroidů rotují kolem podélné osy, což dokazuje, že byly násilně odděleny od svého mateřského tělesa. ,,Je obecně přijímaným faktem, '' pokračuje Frank Halstead, ,,že vesmírné struktury jsou řízeny určitými neměnnými zákony, což nás vede k domněnce, že nikl a železo, nejhojnější prvky na Zemi, tvoří i hlavní složky ostatních planet. Kdyby tedy taková planeta explodovala, byly by fragmenty, pocházející z její vnitřní části, složeny převážně z niklu a železa. Fragmenty z vnější části by byly stvořeny hlavně z jejího horninového povrchu. Jestliže by se tyto masy kamene srazily s relativně pevným tělesem, jako je třeba Měsíc, rozprskly by se přesně v té formě, jako to vidíme právě na Měsíci, kde z některých kráterů vybíhají všemi směry takzvané paprsky. Kovově fragmenty by zase při srážce vytvořily hluboké krátery s vysokými a hrubými stěnami. Nebo-kdyby dopadly v ostrém úhlu-by do měsíční krajiny vyryly obrovské kaňony, což by vysvětlovalo další druh prohlubní, které se na povrchu Měsíce vyskytují. ''
Můžeme si být jisti jednou věcí-Země a Měsíc prošly podobným bombardováním ve stejné době. Musela to být krátká a strašná doba. Říkám krátká, protože na Měsíci je mnoho dokonale formovaných a nepoškozených kráterů, což by nebylo možné, kdyby ono bombardování trvalo delší čas. Tahle skutečnost opět potvrzuje teorii, že částice, které na Měsíc dopadly, bývaly součástí nějakého většího tělesa, které bylo náhle velkou silou roztrženo a vymrštilo část své hmoty ke Slunci a k případné kolizi se Zemí a s Měsícem.
Klíč k záhadě měsíčních kráterů musíme hledat v čase, '' tvrdí astronom Halstead. ,,Země a Měsíc jsou částí téže sluneční soustavy a jsou tedy stejně staré. Jenže Měsíc, protože je o tolik menší než Země, vychladl mnohem dříve a proměnil se tak v tuhé těleso v době, kdy byla Země stále ještě v polotekutém stavu. Když v té vzdálené a nejasné minulosti dopadla na Měsíc obrovská sprška meteoritů, zanechala na jeho pevném povrchu jasně viditelné stopy. Když však jiné fragmenty ze stejného nebeského zdroje dopadly na Zemi, srazily se s tělesem, které bylo stále relativně horké a viskózní-a asteroidy se do té obrovské polotekuté hmoty zanořily jako kameny do tuhnoucího asfaltu. To však neznamená, že zmizely. V dnešní době již máme k dispozici prostředky, kterými můžeme některé z nich identifikovat. ''
Prostředky, které měl Halstead na mysli, jsou různá elektronická zařízení, která mohou být použita na zemi, nebo instalována v letadlech. Od roku 1957 se k nim řadí i další preciznější přístroje, které krouží kolem Země v družicích. Doktor Gordon McDonald ze státního úřadu pro vesmír a kosmonautiku například v roce 1961 objevil, že družicové přístroje ukazují na přítomnost obrovských mas, dosahujících velkosti hory, zcela neznámého charakteru a původu, které jsou vnořeny v zemské kůře až do hloubky několika set kilometrů. Halstead dospěl k názoru, že to jsou ve skutečnosti meteority, které se srazily se Zemí, když byla ještě v polotekutém stavu, a vnořily se do jejího povrchu. Jestliže jsou tvořeny převážně železem, vysvětlovala by jejich přítomnost i některé podivné pozemské jevy, jako je vychylování magnetického severního pólu-a možná i výchylky samotné zemské osy.
Halstead tvrdí: ,,Musíme si uvědomit, že většina těchto fragmentů byly prostě obrovské kusy železa. Ty relativně menší by zůstaly na povrchu nebo jen nehluboko pod ním. Větší kusy, které by dopadly v ostrém úhlu, by vyhloubily hluboké kaňony a zanechaly v nich kilometry dlouhé železné nánosy. Myslím, že již dnes můžeme některé z nich jmenovat-jsou to Mesabské Železné hory v Minnesotě, pohoří Labrador v Kanadě a hory ze železa, které dnes prozkoumávají Američané ve Venezuele.
Obrovské kusy železa, které se vnořily do zemského povrchu, by mohly být vysvětlením původu mnoha ložisek, jež se dnes otvírají po celém světě. ''
Pro Halsteadovou teorii svědčí mnoho faktů, ale konečný důkaz předložen nebyl. Kdy přijde jeho čas?
K tomu astronom říká:
,,Blížící se vědecké výpravy na Měsíc by nám měly povědět hodně o historii naší vlastní planety, neboť nám umožní studovat dobře zachovalá svědectví o zážitcích jejího druha na společných vesmírných cestách. Jsem pevně přesvědčen, že tyto studie potvrdí moji teorii, že ony obrovské jizvy na tváři Měsíce vznikly ve stejné době stejným způsobem jako rozsáhlá ložiska železa v zemské kůře. Menší Měsíc, který dříve vychladl, jednoduše ukazuje stopy, které větší a žhavější Země pohltila. ''
Svědectví o tom, co se stalo, najdeme zde na Zemi. Důkazy najdeme na Měsíci!

• Autor: Frank Edwards
• Název knihy: Frank Edwards Záhadný svět – Největší záhady světa.
• Rok vydání: 1994
• Číslo vydání: první
• Nakladatelství: Dialog
• Počet stran: 200
• Redakce: Oldřich Škrbel a Roman Karpaš.

zpět na hlavní přehled záhad světa

kartářka Sandra