Největší záhady světa - Podivné srážky.

Několik kilometrů od Washingtonu, D. C. , leží Fairfax Court House. Alexandria Gazette přinesl v prosinci 1855 zprávu, že Fairfax je ono místo, kde se jednoho dne studený déšť změnil náhle ve sníh..., ale nikoli v obyčejný sníh-druhého dne ráno totiž vypadal jako černý samet. Sníh byl pokryt nespočetným množstvím maličkých černých broučků, menších než špendlíková hlavička. Zvědaví místní obyvatelé zjistili, že broučci jsou živí, ale ztuhlí zimou, protože když je vzali dovnitř do tepla, broučci se rozehřáli a byli velice aktivní. Redaktor alexandrijských novin se bez obalu přiznal, že tomu nerozumí-což je za daných okolností omluvitelné.

Tenhle redaktor nebyl jistě víc zmaten než vydavatel Republicanu v Napě v Kalifornii, který zažil jednu z nejpodivnějších příhod, když oblast kolem nedalekého Čistého jezera pokryla na podzim roku 1857 tlustá vrstva cukrkandlu. Skály, domy, stromy, ploty-všechno jím bylo obaleno a v některých případech byla vrstva cukrkandlu tak tlustá, že trhala listy ze stromů. Ona hmota vypadala, voněla i chutnala jako cukrkandl-jak děti a zvířata brzo zjistili. Přírodovědci přispěchali s ujištěním, že ,,to není nic jiného než výměšky nějakého hmyzu '' , ale redaktor Republicanu shromáždil veškerá svědectví, aby vyvrátil ,,vysvětlení '' , které, jak napsal, ,,je pustá teorie, kterou se přírodovědci snaží zastřít svou neznalost divů přírody. ''

Deset let po cukrkandlové záplavě v Napě přinesl New Orleans Times reportáž o podivné přeháňce v Lousianě. Bylo to v březnu 1867. Pět až sedm kilometrů široký pruh krajiny, od ústí Červené řeky do vzdálenosti osmdesáti kilometrů, byl zářivě bílý. Bylo mrazivé počasí a obyvatelé si napřed mysleli, že je to prachový sníh. Brzy však zjistili, že byli zasypáni solí. Byla suchá a sypká, vynikající kvality-ale odkud a jak se dostala z místa svého původu sem, kde se sesypala na krajinu, to zůstává nerozluštitelnou záhadou.

Telegrafista z Ozarku v Arkansasu zapojil jednoho listopadového dne roku 1880 všechny linky, aby sdělil svým kolegům, že na jeho pracovišti se děje něco neskutečně podivného. Tisíce kamenů, některé až kilové, jako by vyskakovaly ze země, zatímco další tisíce menších oblázků padaly z oblohy. Jediná škoda, kterou způsobily, bylo porušení klidu obyvatel Ozarku a okolí.

Bahnité přeháňky, jako byly ty, které zaznamenali v letech 1960 a 1961 obyvatelé Austrálie a Nového Zélandu, jsou většinou vysvětlovány tím, že se ve značných výškách srazí bouřkový mrak s písečnou nebo prašnou bouří. Tohle vysvětlení má tu přednost, že zní hodnověrně-a možná, že je dokonce i správné. V březnu 1879 byl vlak poblíž Stone House v Nevadě přinucen se podobnou přeháňkou pohybovat kupředu jen hlemýždím tempem. Napsaly o tom noviny ve Winnemucce. Koleje byly pokryty takovou vrstvou bahna, že kola neustále prokluzovala. Lokomotiva i vagony vypadaly, jako by je někdo protáhl bažinou. Záplava se z oblohy řinula téměř hodinu a sestávala převážně z bahna, deště tam bylo poskrovnu.

Dne 26. března 1948 promočil obyvatele Daytonu v Ohiu zelený déšť. Automobily, domy, oblečení, chodníky....všechno bylo zbarveno do zelena. Obvyklá vysvětlení expertů jako obvykle nic nevysvětlovala. Déšť ustal, barvy vybledly a experti byli zapomenuti.

V srpnu 1870 napršelo na Sacramento v Kalifornii fantastické množství zvířátek, kterým se říká vodní ještěrky. Novinář ze Sacramento Reporter pobíhal z místa na místo, aby to všechno viděl na vlastní oči. Do novin o tom později napsal: ,,Není pochyb-tyhle myriády živých zvířátek, dlouhých od pěti do dvaceti centimetrů, opravdu napršely na město s přívalem deště. '' Střecha Opery jimi byla pokryta v tlusté vrstvě a z téhož důvodu byly silnice i chodníky velmi kluzké. Známá místní postava, soudce Spicer, v tu dobu hloubil na zahradě sklípek. Během bouřky se tu zachytila dešťová voda, ve které ještě po několik dní přežívaly stovky vodních ještěrek.

Obyvatelé Heltownu v kraji Butte v Kalifornii byli 11. září 1878 zaplaveni sumečky a sladkovodními okouny, kteří se na ně hrnuli z oblohy. Další detaily můžete najít v Alameda Argus, protože tento deník ihned vyslal reportéry, aby se na vlastní oči přesvědčili, že se to opravdu stalo-a s návratem teplého počasí, které začalo nepříjemně působit na všudypřítomné mrtvé ryby, o tom nebylo pochyb.

Ve svých předchozích knihách jsem podrobně popsal nejhorší srážky ze všech-déšť masa a krve-jak se to přihodilo v Los Nietos v Kalifornii a v kraji Bath v Kentucky.
Ovšem nejen tam, jak hned uvidíte.
Doktor Troost, profesor chemie na Naschvillské univerzitě obdržel v červenci 1841 podivný balík od W. P. Sayleho, doktora z Lebanonu v Tennessee. Balík obsahoval kusy svalové a tukové tkáně, které -jak k tomu doktor Sayle připsal-spadaly za zvláštních okolností na jeho farmu ,,z poměrně malého červeného oblaku, který byl tou dobou-minulý pátek mezi 11. a 12. hodinou dopolední-na obloze široko daleko jediný. Bylo to asi deset kilometrů východně od Lebanonu. Kusy masa, krev a tuková tkáň pršely v oblasti asi kilometr dlouhé a široké kolem osmdesáti metrů. Pršelo hlavně na tabák a z jeho listů potom ne zem kapala krev. ''
Doktor Sayle odhadoval, že tam celkem spadlo možná několik se kilogramů masa a krve. Jaké závěry o tomto jevu učinili pánové z univerzity, už není známo.

Podobnou podivnost však zaznamenaly také noviny v Richmondu ve Virginii-stalo se to na Velký pátek roku 1850 na farmě pana G. W. Bassetta nedaleko Cloverta ve Virginii.
I tady byl ,,déšť '' spojen s výskytem malého červeného mraku, který se objevil nad polem kolem čtvrté hodiny odpoledne. Předák Charles Clark a několik sezonních pracovníků pana Basetta byli postříkáni krví a kousky čerstvého masa, které vypadalo, jako by ho někdo nakrájel na tenké plátky. Muži rozeznali svalovinu, játra, oči a kus, který zřejmě pocházel ze spodní části srdce-ovšem z jakého srdce, to nevěděli. Je nutno podotknout, že se na nebi v dohledu nevyskytoval žádný pták-jenom ten podivný mrak-a když mrak odplul, krvavý déšť ustal.
Onen reportér se zmínil, že podobný případ se udál téhož roku i na plantáži v kraji Simpson v Severní Karolíně. Bylo to 15. února. Oblast asi tři sta krát devadesát metrů byla pokryta kusy čerstvého masa, mozku a dalších vnitřních orgánů, které byly jasně rozeznatelné. I zde, v případě simpsonské záplavy, se objevil zrůdný červený mrak, ze kterého místo vody pršelo maso a krev.

V San Francisco Heraldu z 24. července 1851 můžeme najít zprávu o dalším záhadném případu tohoto typu. Na vojenské základně blízko Benicia byli vojáci překvapeni sprškou krve a tenkých plátků čerstvého masa, které na ně padaly z nebe. Velitel jim rozkázal vše posbírat a shromážděný materiál odevzdat místnímu vojenskému lékaři. Lékař uchoval vzorky neobvyklého ,, deště '' v alkoholu. Povšiml si prý, že maso bylo čistě nakrájeno na plátky na silnější než tři milimetry-některé dokonce tenčí. Vnější okraj některých plátků byl olemován krátkými černými chlupy. V tomto případě zde nebyl žádný pták, žádný déšť, a dokonce ani onen všudypřítomný červený mrak. Jenom krvavá sprcha s kousky masa a záhada vyvolaná její existencí.

V tuto chvíli se zdá příhodné zmínit se o dvou dalších darech nebes, které rozhodně stojí za zaznamenání. Jedním z nich je případ vlaku Union Pacific, který v roce 1960 projel bouří a vyjel z ní s třiceticentimetrovým pstruhem přilepeným na předních světlech.
Druhý je případ motoristy, jedoucího 22. prosince 1955 po silnici poblíž Alexandrie ve Virginii, kterému rozbil přední sklo auta shůry padající zmrzlý sumec. Kde se tam nahoře na zimním nebi toho rána vzal, to už se asi nikdy nedozvíme. Řidičovou první myšlenkou bylo, že spadl z letadla. To je ovšem málo pravděpodobné. Sumci málokdy létají letadlem. A i když je všeobecně známo, že jídlo podávané v letadle má k epikurejským hodům většinou daleko, ví se, že žádná letecká společnost neservíruje sumce-ani zmrzlé, ani jiné.

To nás přivádí k manželům McGeeovým z Woodland Drive 1005 v Gastonii ve státě Severní Karolína. Jednou odpoledne zalévali McGeenovi trávník, byl říjen 1958 a den byl jasný a teplý, na obloze jen pár mráčků.
Paní McGeeová se opírala o rýč a pozorovala manžela, jak pracuje. Náhle uviděla, jak z nebe přiletělo cosi třpytivého a dopadlo to na záhon mezi květiny. Zvedla to ze země-a to byste nevěřili-byl to nový lesklý francouzský dvoufrank.
Nad hlavou nevidělo žádné letadlo-ani žádného Francouze.
Pro jistotu jsem se zeptal, jestli si v tu chvíli paní McGeeová nezpívala ,,Peníze z nebes. ''
S lítostí vám musím oznámit, že nikoliv.

• Autor: Frank Edwards
• Název knihy: Frank Edwards Záhadný svět – Největší záhady světa.
• Rok vydání: 1994
• Číslo vydání: první
• Nakladatelství: Dialog
• Počet stran: 200
• Redakce: Oldřich Škrbel a Roman Karpaš.

zpět na hlavní přehled záhad světa

kartářka Sandra