Největší záhady světa - Sny, které se vyplatily.

Více než dva roky měli inženýři ze železáren Jones and Laughlin v Pittsburghu problémy s hlavním vypínačem na drtiči. Strávili tím spoustu času a utratili spoustu peněz. Jedenáctkrát už vypínač vyměnili a přesto pořád nefungoval.
A tak zůstalo na valcíři jménem Ray Hammerstrom, aby přišel s odpovědí, která pánům inženýrům tak dlouho unikala. Ray si s tím nedělal žádné starosti. Jenom se mu jednoho srpnového odpoledne zdál sen, ve kterém zcela jasně viděl konstrukci nového vypínače. Nahradil jím tedy ten starý, který přinášel tolik problémů. Rayův vysněný vypínač fungoval zcela dokonale-a zajistil mu odměnu ve výši patnácti tisíc dolarů od vděčného zaměstnavatele.

Margaret Moyatová je anglická malířka. Velice dobrá malířka. Během své kariéry vytvořila stovky portrétů, ale ten nejznámější, ten který má ona sama nejsilněji vryt do paměti-to je portrét, jehož záhadu se nikdy nepodařilo vysvětlit.
Jednoho červnového rána roku 1953 se slečna Moyatová probudila ve svém domě v Eythornu v anglickém hrabství Kent. Zdál se jí neobvykle živý sen. Byl o starším, velice zvláštním a nápadném muži, kterého nikdy předtím neviděla. Jenom tam tak před ní stál a jemně se usmíval, jako by očekával, že ho bude malovat. Dojem z toho podivného snu byl tak silný, že slečna Moyatová cítila povinna namalovat portrét onoho starého pána, dokud měla jeho obraz v živé paměti. Ihned se dala do práce a během dvou dnů byl portrét hotov.
Přibližně o dva týdny později navštívily slečnu Moyatovou dvě dámy, které žily v Eythornu již více než třicet let. Když uviděly portrét muže ze snu, údivem zalapaly po dechu. Stejně jako později další místní starousedlíci, poznaly obě dámy na obraze nezaměnitelný portrét bývalého eythornského pastora pana Hughese. Pamatovaly si jeho zářivé, světle modré oči a jeho dlouhý bílý plnovous-což byly nejvýraznější rysy mužské tváře na obraze slečny Moyatové. Na obraz se přišli podívat i další lidé, kteří znali pana Hughese v době, kdy sloužil v Eythornu jako pastor baptistické církve, a všichni souhlasili, že podoba je dokonalá.
Je zajímavé a poněkud matoucí, že slečna Moyatová žila v Eythornu teprve dva roky. Do baptistického kostela nechodila a nikdy neslyšela o pastorovi jménem Hughes. A navíc v době, kdy slečna Moyatová viděla ve snu onoho zvláštního starého pána, byl pastor Hughes již pětadvacet let mrtev!

Nový sedan jel příliš rychle, než aby se mohl udržet na silnici pokryté sněhem a ledem. Řeka Thioughnioga byla hluboká a její kalné vody se rychle valily kupředu hned vedle dálnice. Žena za volantem si příliš pozdě uvědomila, v jak velkém nebezpečí se ocitla. Sevřela volant, dupla na brzdy a zoufale se snažila stočit auto směrem do řeky. Kola sklouzla po zledovatělé silnici. Těžký sedan dostal smyk, prolomil ochranou bariéru a vjel do řeky, kde klesl ke dnu jako kámen.
Když auto dostalo smyk, neměla již třiadvacetiletá Fred Cordrayová z Marathonu šanci. Stalo se to ráno 6. března 1938. Příběh jejího konce byl zaznamenán ve stopách pneumatik, které sedřely tenkou vrstvu sněhu ze zledovatělé silnice.
Po sedm dní hledaly skupiny dobrovolníků v řece její tělo-to totiž nebylo nalezeno v autě, které ji odvezlo do smrtící náruče divoké řeky. Jejich snaha byla marná. Hledači se nakonec vzdali-příroda a čas snad jejich problém samy vyřeší. Všichni byli přesvědčeny, že tělo odnesl proud.
V tu dobu přišel s návrhem řidič nákladního automobilu. Představil se jako William Knapp. Řekl policistům, že oběť neznal, ale již dvakrát viděl její tělo v příšerném a velice živém snu. Sen byl tak nezapomenutelný, že Knapp věřil, že to místo bude schopen najít.
Policisté nebyli příliš nakloněni Knappovu návrhu, aby ho sledovali podél říčního břehu, dokud nepřijdou na místo, které viděl ve snu. Bylo velice pravděpodobné, že budou všem pro smích, až celá akce skončí fiaskem-jak předpokládali. Nakonec s Knappem odešlo jen několik mužů a i oni měli zřejmě silné pochybnosti o rozumnosti svého počínání. Shromáždil se-jako vždy-nemalý dav zvědavců, kteří se tlačili kolem Knappa, prodírajícího se hustým křovím podél řeky.
Konečně se zastavil. Bylo to tři kilometry po proudu od místa, kde hledači tak pilně pracovali-a s tak malým úspěchem. Knapp ukázal na dva veliké stromy sklánějící se nad řekou. ,,Támhle, přesně mezi těmi dvěma stromy. Tam jsem viděl její tělo. Asi patnáct metrů od břehu a mezi dvěma velkými stromy. Tam v té tišině. ''
Řeka byla pokryta silnou vrstvou ledu. Muži používali speciální pily a sekery a udělali do ledu díru zhruba třicet metrů dlouhou a metr a půl širokou. Většina z nich se později přiznala, že si při tom připadali pěkně hloupě. Místo bylo totiž značně vzdáleno od hlavního proudu, o kterém předpokládali, že tělo odnesl. Necelou hodinu pročesávali řeku v místě, které jim Knapp ukázal, když Earl Gillett ze Scotu ve státě New York našel tělo utonulé ženy-díky živému snu řidiče náklaďáku.

Betty Foxová byla ženou chudého kováře z anglického Shopshire. Psal se rok 1892.
Jednoho rána vyprávěla Betty rodině, že se jí zdál podivný sen. Viděla v něm několik mužů v bizarním obleku, jak něco zakopávají vedle silnice. Muži se sice několikrát otočili jejím směrem, ale zdálo se, že si její přítomnosti nejsou vědomi. Betty však bohužel nebyla dost blízko, aby mohla rozeznat, co tam tak spěšně a tajně zakopávají.
Nebyl to zas tak moc zajímavý sen, ale podle popisu byli ti muži starověcí válečníci v masivních kovových helmách, měli po kolena dlouhé suknice a těžké kulaté kovové štíty. Příští noci je Betty uviděla znovu. Zdálo se jí, že kráčí po téže dlážděné cestě a že vidí tutéž skupinu starověkých válečníků, kteří spěchají z místa, kde předtím kopali. Podle různých orientačních bodů Betty poznala, že to místo je na silnici mezi Uckingtonem a Wroxeterem. Když se podívala pod keř, kde ti muži kopali, uviděla tam v prachu pohozenou hrst mincí. Potom se probudila. Když celý sen vyprávěla rodině, sklidila stejně jako den předtím zase jenom posměch a vše, co mohla namítnout, bylo, že popisuje jenom to, co viděla ve snu. O několik dní později se Betty zdály oba sny znovu. Viděla stejné muže, jak pospíchali po silnici ke keři, kde dva z nich něco zakopávali, zatímco druzí dva stáli na stráži. Potom je viděla spěchat pryč a na místě, kde kopali, po nich zbylo několik mincí rozházených v prachu.
Když se Betty probudila, nemínila nechat rodinu, aby se jí zase smála. Tentokrát jim nic neřekla a rozhodla se, že s tím musí něco udělat. Vzala rýč a vydala se podél oné cesty, až došla na místo, které vypadalo jako to, jež spatřila ve snu. Rostl tam velký keř podobný tomu, pod kterým vojáci kopali. Betty se dala do práce a po třetím nebo čtvrtém zarytí rýče nalezla hrst prastarých zlatých mincí. Pokračovala v rytí a narazila na starý hliněný hrnec naplněný zlatými a stříbrnými mincemi, jaké nikdy předtím neviděla. Betty zabalila těžký hrnec do kabátu a odvlekla ho domů. Když doma vysvětlila, jak k němu přišla, nikdo už se jí nesmál.
Peníze byly doma, ale Foxovi si uvědomili, že by o ně možná mohli díky nějakým hloupým předpisům přijít. Drželi tedy svůj zvláštní nález v tajnosti a uvažovali, co s ním.
Naštěstí měli zámožného souseda, pana Oatleyho, který byl vášnivým numismatikem. Pan Fox k němu opatrně zašel s jednou jedinou mincí a předstíral, že jí našel, když kopal na dvoře za kovárnou. Oatley ihned poznal, že to je římská mince, a od Foxe ji koupil. Když se konečně dozvěděl pravdu o onom zvláštním nálezu, ubezpečil Foxovy, že se mincí rozhodně nebudou muset vzdát, a navíc jim zprostředkoval jejich prodej profesionálnímu archeologovi Thomasi Wrightovi, který za ně Betty Foxové a jejímu manželovi zaplatil čtyři tisíce dolarů-sumu, pro kterou se jistě vyplatilo věnovat snu trochu pozornosti.
Betty vzala pana Wrighta na místo svého nálezu a ten tam přivedl další archeology. Výsledkem jejich práce nebylo jen zbohatnutí Betty Foxové, ale také objevení starověkého římského města Uriconium, které bylo ztracené déle než jeden a půl tisíciletí.

Podobně záhadný a pozoruhodný byl i sen, který se zdál manželce farmáře z Indiany, paní Bertě Stoneové z kraje Jefferson. Odpoledne 10. června roku 1951 ji ze spánku probudil podivný sen.
Zdálo se jí, že stojí na konci velikého mostu blízko neznámého města. Přišla k ní žena středního věku, oblečená do prostých černých šatů, a řekla:
,,Přišla jsem do Abilene, abych tu skočila do řeky. '' Potom se paní Stoneová dívala jak ta žena šla doprostřed mostu, přelezla zábradlí a skočila. Paní Stoneová se nemohla ani pohnout, aby zabránila té neznámé ženě v jejím sebevražedném úmyslu.
Opravdu se to stalo?
Paní Stoneová se rozhodla, že si nenápadně zjistí, jestli se opravdu někdy přihodilo to, co viděla ve svém podivném snu. Zjistila, že existují dvě města nazvaná Abilene: jedno v Kansasu a druhé v Texasu. Napsala na policejní stanice obou těchto měst dopis s dotazem, jestli tam někdo 10. června 1951 spáchal sebevraždu, a jestli ano, kdo to byl a jak to udělal.
Odpověď z kansaského Abilene byla záporná, ale z odpovědi z texaského města stejného jména vyplynulo, že se onoho dne jakási žena zapsala v místním hotelu Wooten pod jménem Ruth Brownová. Dotazovala se tam na cestu k nejbližší řece. Pak zanechala v hotelu svůj ošoupaný kufřík, šla k mostu a skočila z něj do řeky-přesně tak, jak to paní Stoneová viděla ve snu. Jméno a adresa, které udala v hotelu, byly falešné. Z oblečení ani kufříku, který zanechala v hotelovém pokoji, se nepodařilo nic zjistit. Její skutečná identita, zůstala utajena.
Kdo ta žena byla, odkud přišla a proč spáchala sebevraždu skokem z mostu, zůstává nevyřešenou záhadou stejně jako skutečnost, že paní Stoneová viděla její tragický skok ve snu tisíce kilometrů daleko.

• Autor: Frank Edwards
• Název knihy: Frank Edwards Záhadný svět – Největší záhady světa.
• Rok vydání: 1994
• Číslo vydání: první
• Nakladatelství: Dialog
• Počet stran: 200
• Redakce: Oldřich Škrbel a Roman Karpaš.

zpět na hlavní přehled záhad světa

kartářka Sandra