Největší záhady světa - Na obloze ani mráček.

Paní R. Babingtonová z Alexandrie ve státě Louisiana zaparkovala svoje auto na příjezdové cestě před vlastním domem kolem tři čtvrtě na tři odpoledne 11. listopadu 1958. Když vykročila ke dveřím, uslyšela vodu, jak pleská na trávník a něžně ťuká na střechu domu. Nebylo na tom nic tak moc pozoruhodného, třebaže svítilo slunce a rozhodně nepršelo. Paní Babingtonová usoudila, že to je jen pár kapek ze sousedova kropiče trávníku.
Jenže sousedé v tu chvíli trávník nekropili a voda stále padala k zemi. Možná prasklá trubka? Prohlídka ukázala, že všechny vodovodní trubky jsou v pořádku a že žádná hadince ani venkovní kohoutek není zdrojem té podivné vláhy. Začínalo to být vskutku zajímavé. Paní J.T. Sumrallová, která bydlela naproti, si všimla jak paní Babingtonová obchází dům, a přišla se podívat, zde je vše v pořádku. I ona tak měla možnost spatřit kapičky vody, jak se třpytí v průzračném vzduchu a odnikud padají na dům.
Brzy se u domu shromáždilo asi tucet lidí, přivábených tím zvláštním jevem. Kdosi přivolal i Adrase La Bordeho, redaktora deníku Alexandria Daily Town Talk. La Borde si všiml, že voda nemohla pocházet z listí stromů, protože v tu dobu byly stromy holé. Vzadu na dvoře byl sice jeden stále zelený strom, vysoký asi sedm a půl metru, nicméně všichni viděli, že kapky padají z mnohem větší výšky a navíc jenom do prostoru o rozměru asi třiceti metrů čtverečních ? nikam jinam! Po dvě a půl hodiny se z nebe řinula voda ? a potom, stejně náhle jako to začalo, déšť najednou ustal a lidé se v údivu rozešli.
Nikdo na blízké letecké základně ani na meteorologické stanici nebyl schopen vysvětlit, jak je možné, že pršelo z čitého nebe ? ani jak mohlo pršet tak dlouho na tak omezeném prostoru.
Je to opět jeden z těch úkazů, který je vzácný, ale ne ojedinělý.

Dawson v Georgii se stal svědkem lijáku z čistého nebe ve druhém zářijovém týdnu roku 1866. Na nebi ani mráček, ale voda crčela k zemi jako jarní přeháňka déle než hodinu na místo o průměru necelých osmi metrů.

Někteří obyvatelé Charlestonu v Jižní Karolíně byli zcela zmateni, když tam v průběhu jednoho říjnového týdne roku 1886 čtyřikrát pršelo ? ale jen na jeden dům a přilehlý trávník. Obloha byla během těchto zvláštních srážek zcela jasná, a tak redaktor z Charleston News and Courier požádal o vysvětlení odborníka. Ten, aniž by navštívil dějiště oné události, prohlásil, že to není nic víc než cintání hmyzu na stromech. Novináři, kteří se na místo dostavili osobně, však mohli pozorovat, že voda padala hodinu za hodinou na dům, na trávník i na stromy. Je tedy snad omluvitelné, že po tom, co viděli, reportéři usoudili, že cintání nepocházelo od hmyzu, ale od onoho odborníka.

V deníku New York Sun zde dne 24. října 1886 můžeme nalézt stručnou, ale zajímavou zprávu o podivném dešti, který postihl malou oblast v Chesterfield Country v Jižní Karolíně. Čtrnáct dní tam téměř bez přestávky pršelo ? pouze na tomto jednom malém úseku, ale zato tak intenzivně, že okapové roury byly většinu času přeplněné. Odkud se ten déšť bral, zůstává záhadou. Celou dobu totiž svítilo slunce a nebe bylo bez jediného mráčku.

Déšť na střeše z čistého nebe je sice matoucí, ale ještě se dá jaksi tolerovat. Ale když začne pršet uvnitř domu ? to už je něco jiného!
Doktor William Watermann bydlel se svou ženou v pěkném osmipokojovém domku poblíž Windsoru ve státě Vermont. Psal se rok 1955.
Prvním náznakem blížícího se trápení bylo zjištění, že jednoho rána bylo v domě vše pokryto rosou nebo snad velice hustou mlhou. Všude stály jasné, zářivé korálky vody, jako pot, na opěradlech židlí a na všem dřevěném. Watermannovi se snažili vodu prostě setřít ? ale k ničemu to nevedlo. Během prvních dvou dnů odnosili třináct kýblů vody a v domě to vypadalo stejně jako na začátku.
Není třeba říkat, že doktor ani jeho žena prostě nechápali, proč se něco takového děje v domě, kde strávili už devět bezproblémových let. Jednoho dne prý doktor přenášel mísu s hrozny z jednoho pokoje do druhého a během této krátké cesty se mísa zcela naplnila vodou. Jak se dá očekávat, hledali Watermannovi radu u odborníků. Elektrikář nenalezl žádné vady v elektronických spotřebičích. Také vodovodní rozvody a izolace byly zkontrolovány. Izolace a omítka byly dokonce úplně suché. Vodovodní trubky nebyly orosené a nikde netekly ani nekapaly. Ale ta nevysvětlitelná voda se v domě stále srážela ? na všem, hodinu za hodinou.
Dobře zavlažení Watermannovi odstěhovali z domu nábytek a oblečení a sami se ubytovali v obytném automobilu, kde přečkali do doby, než se ona podivná dešťová pohroma přehnala a jejich dům se stal opět obyvatelným.

Ed Mootz viděl oblak, který zahubil jeho rozkvetlé broskvoně. Bylo půl šesté ráno 22. června 1955 a ED sekal trávník u svého domu na Boal Steet 440 v Cincinnati ve státě Ohio. Bylo příjemné letní ráno a Ed chtěl svůj trávník upravit dřív, než začne slunce příliš pálit.
Všechno probíhalo jako obvykle až do chvíle, kdy poklekl vedle malé broskvoňky, aby vytrhl nějaký plevel, na který jeho sekačka nestačila. Když natáhl ruku, aby uchopil hrst plevele, dopadlo mu na ni několik načervenalých kapek. Byly teplé a lepkavé. Vypadaly jako zředěná krev, až na to, že byly na dotek mastné. O chvíli později ta věc kapala všude kolem, byla hustší a teď už i tmavší než krev. Doslova pršelo ? bylo to jako teplá sprcha, popsal to později Ed. Ed Mootz couvl a podíval se nahoru. Tam, asi tři sta metrů nad hlavou, plul mráček, jaký Ed nikdy předtím neviděl. Byl červený a zelený a růžový a vypadalo to, jako by se kutálel. Ta červená tam nahoře byla stejného odstínu jako barva kapaliny, která pršela na jeho broskvoně. Vlastně to viděl, jak kapky vypadávají z mraku ? vypadalo to jako mlžný rukáv, který se rozpadal na malé kapičky tak vysoko, jak jen Ed dohlédl.
V tuhle chvíli si pan Mootz uvědomil, že ho ty červené kapky na ruce pálí ? asi tak jako pálí silná dezinfekce v otevřené ráně. Utíkal do domu a pořádně se umyl vodou a mýdlem. Kapky se smyly bez problémů. Když se potom vrátil ven, mrak byl pryč a Ed dosekal svůj trávník.
Příštího rána však pan Mootz objevil druhé dějství svého bizarního zážitku: od včerejška mu zahynuly všechny jeho mladé, zdravé broskvoně. Listy jim zhnědly a většina jich opadala. Ovoce, která bylo ještě včera veliké jako slepičí vejce, se pevně scvrklo kolem pecek. Kmínky stromů byly seschlé a tvrdé a tráva byla mrtvá všude tam, kam ten tajemný déšť dopadl. V době, kdy se celá ta záležitost s rudým deštěm přihodila, nebyla v blízkosti žádná letadla. Ale i kdyby byla, není možné, aby vypustila kapalinu do tak omezeného prostoru. Pan Mootz také odmítá vysvětlení, že se nějaká chemická továrna zbavila jakéhosi odpadu, který se v podobě mráčku dostal na pár minut nad jeho broskvoně.
Bezradnost pana Mootze byla stejná jako zmatení nejrůznějších odborníků, kteří přišli, poslouchali, odebrali vzorky a zase odešli. Dostavili se i zástupci vojenského letectva Spojených tátů, kteří odebrali vzorky stromků, broskví a odumřelé trávy, a hlavně se vyptávali pana Mootze tak dlouho, že byl rád, když už konečně odešli. Vzali si od něj vše, co jim mohl poskytnout, a sami mu na oplátku neposkytli vůbec nic ? dokonce ani náznak vysvětlení, proč se tak intenzivně zajímali o ten podivně vypadající mráček, který svým jedovatým rudým deštěm zahubil jeho broskvoně.

• Autor: Frank Edwards
• Název knihy: Frank Edwards Záhadný svět – Největší záhady světa.
• Rok vydání: 1994
• Číslo vydání: první
• Nakladatelství: Dialog
• Počet stran: 200
• Redakce: Oldřich Škrbel a Roman Karpaš.

zpět na hlavní přehled záhad světa

kartářka Sandra